Cestovatelské fuck-upy: Vietnamská odysea

Cestování je plné dobrodružství a zážitků, ale dříve nebo později se něco nepovede – to k tomu prostě patří. Ať máte milion seznamů a plánů, realita vás často překvapí. Můj největší cestovatelský "fuck-up"? Původně jsem myslela, že to sepíšu do jednoho článku, ale je jich tolik, že si z toho uděláme minisérii. Jedny z těch větších (a samozřejmě zábavnějších) nastal během návratu z Vietnamu na začátku pandemie covidu v březnu 2020.

Ulice Hanoje

Covidové proměny Vietnamu

Plánování naší cesty začalo jako každé jiné – letenky z Berlína nám přišly jako praktická a cenově výhodná volba. Nikdo z nás tehdy netušil, jaký význam bude mít naše rozhodnutí o pár měsíců později. Lockdown? To bylo slovo, které by nás tehdy ani nenapadlo, a tak jsme si bez obav naplánovali dvoutýdenní dobrodružství ve Vietnamu. Ale realita byla ve skutečnosti trochu jiná.

První týden naší cesty probíhal přesně podle plánu. Užívali jsem si vše, co Vietnam nabízí – úžasné jídlo, nádhernou přírodu i přátelské lidi. Jenže během druhého týdne se svět, který jsme doposud znali, začal kvůli covidu měnit. Pandemie, kterou jsme vnímali jako něco vzdáleného, se rozjela naplno. Itálie se stala epicentrem covidu-19 a my jsme poprvé pocítili důsledky na vlastní kůži i ve Vietnamu, kde do té doby nebyl ani jeden nakažený. Ale pak se jeden objevil i tady…

Ulice Hanoje 

Vietnamci, kteří se na začátku na turisty usmívali, se začali chovat opatrněji. Restaurace i hotely zavíraly své dveře. I když se nám osobně žádná nepříjemnost nestala, slyšeli jsme příběhy jiných cestovatelů, které mě popravdě trochu děsily. Někde odmítli turisty obsloužit, jinde ubytovat, někde je dokonce zavřeli do karantény, když se u nich objevily příznaky nemoci.

Úpal vs. Covid

Vše začalo docela nevinně. Rozhodli jsme se prozkoumat okolí na zapůjčeném skútru. Bohužel jsme podcenili sílu tropického slunce. Večer jsme se vrátili s pocitem vyčerpání, které přerostlo do příznaků úpalu.

Následující den nás čekal přesun z vnitrozemí na pobřeží, kde jsme měli nastoupit na dvoudenní plavbu po Halong Bay. Halong Bay není snadno dostupné místo – bez organizované plavby se sem prakticky nedostanete. Naše představa byla jasná: romantická plavba na lodi, nekonečné obzory a nezapomenutelné zážitky.

Ještě před nástupem na loď mi začalo být zle. Na první zastávce jsem se neudržela, zvracela jsem, motala se mi hlava a pot ze mě jen lil. Navzdory tomu jsem se snažila vynaložit veškerou zbylou energii na to abych působila naprosto normálně – představa, že bychom skončili v karanténě, byla noční můra. Peťa se pořád držel, ale se mnou to vypadalo bledě a netušila jsem, jak ještě celá plavba bude probíhat.

Po nalodění nás čekal tříchodový oběd. Ten začal typickou asijskou polévkou, která byla lepkavá a táhla se jako sliz – za normálních okolností bych si ji asi dala, ale v tu chvíli jsem na jídlo neměla ani pomyšlení, spíš se mi každým pohledem a vůní polévky navalovalo. Do toho na nás přes velká okna kajuty šíleně pražilo slunce, a protože podpalubí nebylo klimatizované, začali jsme se oba doslova topit ve vlastním potu. Snažili jsme se působit aspoň trochu reprezentativně, aby nikdo (hlavně z personálu lodi) neměl podezření, že se necítíme ve své kůži. Představa, že by nás odvezli zpátky na pevninu kvůli podezření na covid, byla děsivá. Ale upřímně – už v tu chvíli jsme věděli, že z plavby toho asi moc mít nebudeme. Po obědě jsme se přesunuli do kajuty, kde jsme strávili zbytek dne. Vyčerpání a nevolnost nás doslova uvěznily na posteli – i večeři jsme vynechali. Ze zálivu Halong Bay, o kterém jsme četli a který jsme chtěli obdivovat, jsme neviděli téměř nic.

Zátoka Ha Long

Chaos a panika

Po Halong Bay výletu ale začalo přituhovat z pohledu restrikcí spojených s covidem. Zbytek naší dovolené jsme strávili přilepení k obrazovkám našich telefonů. Sledovali jsme, jaké lety se ruší, a zvažovali, zda přebookovat ten náš. Problém byl, že se nikam nedalo dovolat ani dopsat – linky byly přetížené a pokud jste se už dovolali, většinou nikdo nic nevěděl. Současně jsme se snažili odolávat nátlaku rodiny, která na nás tlačila a chtěla, ať si koupíme nové – dřívější – letenky. Z našeho pohledu to ale nemělo moc smysl, protože hrozilo, že si koupíme let, který se vzápětí zruší a peníze zůstanou bůhví jak dlouho někde u aerolinky. Nakonec jsme se rozhodli vyčkávat a vyplatilo se, protože jsme nakonec odletěli předposledním letadlem z Ho Či Minova města přes Singapur do Evropy.

Navíc se situace komplikovala i v Evropě. Naše původní cesta vedla přes Německo, odkud jsme měli pokračovat autobusem do Česka. Jenže hranice se mezitím uzavřely a mezinárodní doprava byla zrušena. Obnovila jsem svůj kontakt s českou ambasádou a konzulátem v Německu (o tom budu psát příště), abych zjistila, jaké máme možnosti návratu.

V podstatě jsme měli možnosti dvě. Za prvé - rodinný příslušník nás mohl vyzvednout na letišti s tím, že by po návratu zpět musel být dva týdny v karanténě. Za druhé byla možnost dostat se lokálním spojem na česko-německé hranice a přejít hranice pěšky. Tak co myslíte? Jakou variantu jsme zvolili?

pěší túra přes hranice

No, samozřejmě, že z Berlína jsme jeli vlakem do Drážďan, z Drážďan do Pirny, odtud MHD co nejblíže českým hranicím a pak pěkně batůžek na ramena a prošli jsme se 7 km přes české hranice. Tam už jsme počkali na autobus do Ústí nad Labem a z Ústí jsme jeli vlakem do Prahy, kde jsme byli dva týdny v karanténě. Nakonec jsme místo dárků nakoupili roušky, dezinfekce a respirátory a posílali jsme je v průhledné tašce rodině, protože v té době byly u nás respirátory a roušky nedostupné zboží... 

Počítej s tím nejhorším

I když máte všechno perfektně naplánované, některé situace prostě neovlivníte. Je důležité zachovat klid, být flexibilní a zůstat v bezpečí. Já už to beru tak, že pokud nechcete cestovat s cestovkou (která by za vás měla všechny tyhle situace vyřešit), tak to k tomu prostě patří – dřív nebo později přijdou a budou někdy horší a někdy lepší. S odstupem ale získáte nadhled a stane se z toho historka, kterou můžete pobavit rodinu či přátele.

ústecké vlakové nádraží

Na tomto blogu najdete naše zážitky z cest a tipy na nízkonákladové cestování. Pokud se vám článek líbí a nechcete, aby vám unikla žádná novinka, sledujte Moje Česko na Instagramu nebo Facebooku. Pokud byste hořeli touhou mě podpořit finančně, kupte si jednu z map nebo korkových doplňků – budete mít tak vaše zážitky na dosah ruky třeba přímo ve vašem obýváku.

S láskou k cestování

Karolina